Přihlášení
Květen 2015

Při focení zapomínám na svět kolem sebe

Zuzana Lhotská je sympatická a energická žena, kterou nenajdete na téměř žádné fotce. Je totiž fotografka a jak sama říká, k focení by ji hned tak někdo nepřemluvil. O to víc se umí vcítit do pocitů lidí před svým objektivem. Dokáže rozptýlit jejich obavy natolik, že po chvíli mají dojem, že jsou opravdu jen na vycházce nebo si hrají doma se svými dětmi. To jsou totiž místa, kde Zuzka fotí nejraději.

Při focení zapomínám na svět kolem sebe

Zuzko, máš obrovský talent, a to mohu jenom potvrdit. Jak ses dostala k fotografování?

Fotografování mě přitahovalo již odmalička, protože bylo velkou vášní a koníčkem mého dědečka. Ve svém pokoji měl zřízenou fotokomoru a ve volných chvílích se zde ukrýval před okolním světem (a možná taky před babičkou) a pracoval na svých úžasných fotografiích. Vstup do temné komory byl všem přísně zapovězen, všem kromě mě. Já jediná jsem směla do jeho světa nahlédnout a mohla tak být svědkem přerodu bílého papíru na černobílou fotografii se vší tou laboratorní alchymií. Dodnes cítím onu specifickou vůni i napětí, se kterým jsem sledovala, zda se ve vývojce fotografie začne objevovat. Neodvažovala jsem se pohnout, téměř jsem nedýchala. Svět této komory pro mě byl tehdy vstupem do jiné dimenze a nepřestával mě fascinovat. Když vzpomínám na své rané dětství, je přesně tohle to první, co se mi vybaví. Po smrti dědečka sice zmizela fotokomora, ale jako by byl stále s námi, jeho odkaz stále žil ve formě fotografií, které bychom v bednách mohli počítat na tisíce. Část jeho vybavení zůstala dodnes zachována a myšlenka, že bych vše jednou oprášila a pokusila se do tajů vyvolávání a zpracovávání černobílých snímků opět proniknout, stále žije.

Fotografování je již mnoho let tvým velkým koníčkem a nedílnou součástí života. Pamatuješ si na den, kdy jsi poprvé držela fotoaparát v ruce?

Fotoaparát mého dědečka byl určitě ten první, který se mi do rukou dostal. Vybavuji si, že jsem ho vždy držela s náležitou posvátností a opatrností. S odchodem dědečka pak bohužel zmizela z mého života zrcadlovka a jediný přístroj, který jsem měla a uměla ovládat, byl analogový kompakt. Touha pořizovat lepší snímky se pak mnoho let ukrývala někde hluboko ve mně, tento svět mě neskutečně lákal a dodnes mě velmi mrzí, že jsem jí nešla víc naproti a neměla jsem odvahu přihlásit se do nějakého fotoklubu. Svou první zrcadlovku jsem si pak koupila mnohem později, v roce 2002, kdy jsem jako studentka na pracovním pobytu v USA držela v ruce své první větší vydělané peníze, plánovala procestovat kus Ameriky a věděla naprosto přesně, za co část z nich utratím!

Kdo ti pomohl ke zdokonalování se ve tvé vášni k zachycování vzpomínek v podobě fotografií?

Co se technických znalostí týče, byl to v prvé řadě rozvoj digitálních technologií a možnost vidět výsledek ihned po pořízení snímku na displeji fotoaparátu. Toto mě posunulo dál neskutečným způsobem. Vlastně jsem se teprve tehdy naučila zrcadlovku více ovládat a rozumět principům jejího fungování. Najednou nebylo nutné nechávat filmy vyvolávat a odpadla tak (ovšem bohužel opravdu jen nakrátko) finanční náročnost tohoto koníčku. Nemusela jsem pečlivě vážit každý snímek a odvážila jsem se tak mnohem více experimentovat a hrát si se světlem. Internet zároveň otevřel možnosti prohlížet si snímky fotografů z celého světa. Donutil mě nad fotografiemi více přemýšlet a zkoušet stále nová nastavení a fotit způsobem, který by mě bez těchto inspirací nenapadl. O velký kus dál mě posunul též čtvrtletní rekvalifikační kurz. Zde jsem vedle spousty výborných lektorů poznala i mnoho kamarádů, jejichž srdce buší pro fotografii opravdu naplno. Sdílení nafocení a kritika ostatních pak člověka opravdu obohatí. A také více nad snímkem přemýšlíte. Umět ovládat fotoaparát je jedna věc, další mnohem důležitější aspekt je způsob, jakým se člověk na svět hledáčkem fotoaparátu dívá. Pokud se na stejnou věc bude nezávisle na sobě dívat 10 fotografů, každý z nich ji dokáže zachytit svým způsobem. Ti opravdoví mistři pak způsobem, který bere dech. Nemyslím teď jenom uznávané profesionální fotografy, ale často třeba úplně „obyčejné” mámy na mateřské, které jen propadly fotografické vášni. A to je něco, co mě na fotografii moc baví, ta možnost dávat do fotek kus sebe. Fotografové dost často slyší, že ten jejich fotoaparát dělá tak krásné fotky. Dobré vybavení je samozřejmě při focení na zakázku nutností a předpokladem pro to, aby měla fotka určitou technickou kvalitu, ale sám opravdu dobrou fotku neudělá. Dobré oko fotografa a jeho dlouholetá praxe, schopnost zachytit ten správný moment a pořádná vášeň jsou nutným předpokladem pro dobrou fotografii. Naučit se pěkně fotit je běh na dlouhou trať. Když se dnes dívám na fotky, které jsem pořizovala ještě před pěti lety, není to už to pravé ořechové. Člověk se stále učí, vyvíjí a posouvá dál. A já s trochou nadsázky věřím, že až se za 5 let budu dívat na své současné snímky, budu se cítit úplně stejně. Bude to důkazem toho, že člověk neustrnul na jednom místě. Zmínila jsi vášeň. Pokud mi něco nechybí, tak je to právě ona. Vášeň a nadšení pro fotografii se mě drží s neutuchající pevností už opravdu dlouho a určitě jen tak nezmizí. Jakmile chytnu do ruky foťák, chytá mě nadšení (říkám mu fotorapl), při kterém zapomínám na svět kolem sebe (nemám hlad, necítím žízeň, co mě bolelo, bolet přestává, čas absolutně nevnímám). A kdo mě zná, případně se mnou někdy fotil, dobře ví, o čem mluvím.

Co fotíš nejraději?

Mám ráda reportážní fotografii, street foto, makro fotky přírody. V současnosti ale samozřejmě nejvíce fotím to, čím jsem obklopena, což je moje rodina, především tedy má dcerka a její svět. Na dceři a manželovi jsem získala nejvíce zkušeností s focením portrétů, které dále využívám při zakázkovém rodinném focení. U zakázek mě pak moc baví focení budoucích maminek. Mateřství je krásné a ještě jsem nenarazila na žádnou maminku, které by to v požehnaném stavu neslušelo. Všechny jenom září, jsou se svým tělem v dokonalé harmonii, na miminko se těší a působí odpočatě (navzdory tomu, že se jim většinou už s velkým bříškem zas tak dobře nespí). Se spoustou maminek zůstávám po focení často i nadále v kontaktu a většinou se pak ještě setkáváme při focení miminka nebo již větších raubířů. Ale to už pak panuje při focení mnohem větší šrumec. Fotím v ateliéru, někdy i v domácích interiérech i venku v přírodě a musím říci, že exteriérové focení to u mě vyhrává na plné čáře. Navzdory nevyzpytatelnosti počasí i tomu, že člověk nemá světelné podmínky úplně pod kontrolou. Nejraději fotím v přírodě, která dokáže vytvořit pro mé fotografie ty nejdokonalejší kulisy. Venkovní focení zároveň i mnohem více ocení děti, které již běhají, nebo už běhat začínají. V tomto věku pro ně nebývá focení v ateliéru, kde mají k pohybu málo prostoru, skutečně ta nejpřirozenější aktivita, ačkoliv se i tak vždy maximálně snažím, aby vše probíhalo co možná nejvíc hladce. Venkovní focení tak sice vyžaduje nejen rychlejší reakce pro rychle se měnící světelné podmínky, mnohem lepší fyzičku (je nutné někam dovléci všechny rekvizity a foto vybavení), odolnost vůči dotěrnému hmyzu, a v neposlední řadě i rychlé nohy pro útěk před mocným lijákem nebo bouřkou, ale zato ve většině případů dokáže odměnit skutečně neopakovatelnými záběry, které by se v ateliéru prostě pořídit nedaly.

Máš nějaké tipy a doporučení, jak se obléknout na focení?

Tipů na focení mám spoustu, závisí samozřejmě též na charakteru focení a na tom, kde probíhá. U ateliérového focení jsem v průběhu času dospěla k tomu, že se mi nejvíce líbí jednoduché světlé, klidně i bílé oblečení na světlém či bílém pozadí, kdy vznikají čisté a jednoduché snímky a barvy či přemíra vzorů neodvádí od modelů zbytečně pozornost. Nebo pak naopak černé oblečení, případně i částečná nebo úplná nahota na pozadí černém. Závisí samozřejmě i na představách klientů a na tom, v čem se sami cítí dobře. Barvám se nevyhýbám ale ani v ateliéru, pouze je žádoucí věnovat jejich výběru pečlivou pozornost a například u rodinného focení je třeba dbát na to, aby k sobě jednotliví členové rodiny pěkně ladili. U venkovního focení pak barvy naopak vřele doporučuji, samozřejmě důmyslně sladěné a vzájemně se doplňující. Zde se není třeba bát se ani doplňků, klobouků, paraplíček, hudebních nástrojů či zvířecích miláčků, to vše dodává fotkám osobitý a neopakovatelný nádech. Největší radost mám ale vždy z toho, když se klientka rozhodne podtrhnout svou ženskost a místo džínů si na focení přiveze šaty nebo sukénku, i když je třeba v běžném životě zase tolik nenosí. Tyto ženské prvky pak zcela spolehlivě dodají rodinnému focení tu správnou příchuť. A nedá mi to nezmínit, že dlouhé bílé šaty u maminek i holčiček je něco, pro co mám opravdu velkou slabost a moc ráda s tímto oblečením pracuji.

Lidé mívají často z návštěvy u fotografa strach, setkáváš se s tím také?

Samozřejmě, spousta klientů má z focení obavy. Myslí si, že jsou nefotogeničtí a nebudou schopni se při focení uvolnit. Bojí se, že děti budou zlobit, na manžela to bude příliš a bude protivný. Pokud se ke mně chystáte na focení, prosím hoďte tyto obavy za hlavu. Jsem zvyklá pracovat s rodinami, s klienty, kteří se před fotoaparátem necítí dobře (s těmi opravdu soucítím, protože mě samotnou by jen tak někdo k focení nepřemluvil). S dětmi mám velkou trpělivost a jen tak něco mě s rovnováhy nevyvede. Co se tatínků týče, pokud dopředu větříte problém, určitě mi dejte vědět předem. Půjdeme na ně od lesa a zároveň přednostně vyřídíme nejprve společné fotografie a pak je pošleme na procházku, nebo je někam posadíme s novinami. Focení probíhá vždy v přátelské a pohodové atmosféře. Je však potřeba počítat s tím, že na volný víkendový termín se v této chvíli čeká cca 3 měsíce, pokud je klient hodně flexibilní i ve všední dny, bude se stačit ozvat tak 4-6 týdnů předem. Je mi vždy velmi líto, pokud musím někoho odmítnout kvůli plnému kalendáři.

Martina Kalinová

inzeraty