Přihlášení
Září 2013

PETR JANDA: OLYMPIC by lidem asi chyběl

Většinou se mě známí po rozhovorech s osobnostmi z umělecké branže ptají, tak jaký byl? Tentokrát všichni říkali, ten je asi prima, co? Ráda potvrzuju. Normální mužský, který už ví o životě, stárnutí i smrti své. Lásku k muzice má hluboko pod kůží a taky v uchu. Malá náušnice v podobě noty a česká rocková legenda Petr Janda, seznamte se.

PETR JANDA: OLYMPIC by lidem asi chyběl

Pane Jando, letos jste oslavil jednasedmdesáté narozeniny. Jak se Vám vede, mění se u Vás něco?

Každopádně čím jsem starší, tím rychleji to utíká, strašný fofr. Jinak ale musím říct, že se u mě nic nemění, žiju úplně stejně jako před nějakými třiceti lety. Hraju, skládám, píšu texty a knížky, zkrátka normálně pracuju, i když jsem trochu ubral, abych se mohl víc věnovat rodině. Cítím se dobře a věkem se snažím nezabývat, ale děsím se chvíle, kdy mě něco začne zlobit. Až se mi třeba ráno bude špatně vstávat nebo naopak nebudu moct v noci spát a samozřejmě zdravotních problémů. Ale jak říkám, zatím dobré, chodím spát kolem druhé hodiny ráno, vstávám kolem sedmé a po ranních rituálech - snídaně, kafe, noviny - už v půl deváté něco dělám.

Vám stačí pět hodin spánku?

Mám takovou fintu, chodím spát odpoledne, někdy si lehnu i na hodinku. Okamžitě usnu, a když se probudím, jsem zase úplně v pohodě. Dneska jsem si šlofánka nedal a jsem takovej zralej (smích).

Jste muž, tak se snad mohu zeptat, je pro Vás stárnutí těžké?

Zatím ne, nic mě netrápí a neomezuje. Dokonce se mi o jednu dioptrii zlepšil zrak. Trochu hůř slyším, takže jsem přestal chodit do divadla, protože nevím, co si tam povídají (smích). Vadí mi, že jsem o něco ztloustl, jak jsem před šesti roky přestal kouřit. Taky mě znepokojuje, že se míň směju. Všechny vtipy mi připadají blbý a čím dál míň poslouchám muziku a čtu knihy, protože se mi zdá, že už jsem všechno slyšel, přečetl i viděl. V určitém věku prostě přijde najednou pocit, že už člověk všechno zažil. To je největší problém, který mám.

Jak se to stane?

Nevím, ale pravda je, že spousta věcí, které mě dřív nabíjely, jsou mi teď tak nějak fuk.

A vidíte na stárnutí třeba něco pozitivního?

To byste mě rozesmála, pozitivního opravdu nic. Jen snad to, že už nejsem takový revolucionář, už se nerad hádám.

Vaše manželka Alice je skoro o čtyřicet let mladší, máte dvě malé dcery, doporučil byste takový model rodiny svým vrstevníkům?

Na to je obtížná odpověď, je to individuální. Mám v genech dlouhověkost a doufám, že mě čeká ještě nějakých dvacet let, rád bych dcery dovedl k maturitě. Teď si rodinu užívám fakt naplno a jsem šťastný, že jsem našel partnerku svých snů, která mi neleze na nervy, i když jsme spolu od rána do večera. Znám ji od jejích 18 let, manželé jsme osm roků a opravdu se spolu nenudíme.

Ani se kvůli věkovému rozdílu nepotýkáte s odlišným pohledem na roli každého z partnerů v manželství, na výchovu dětí?

Žádné třenice tohoto typu s manželkou nemáme. Dokážeme ustoupit tomu druhému, když si věc vysvětlíme a přesvědčíme se. Mám pocit, že jsme se prostě hledali. Náš vztah je vyvážený, máme rozdělené práce, ale všechno vzájemně prožíváme. Alice se skvěle stará o děti, já zase spíš o kuchyň. Baví mě vařit, ji moc ne. Když na Vánoce pozveme rodinu, vařím třeba i pro 15 lidí.

Jaký typ chlapa takový věkový rozdíl zvládne?

Rozhodně musí být pracovitý a mít na to, aby byl ženě rovnocenným partnerem. Musí mít dispozice k tomu, aby nezklamal jako muž. A velkou roli hraje určitě zamilovanost. Co je v tomhle řekněme nerovném souboji nepříjemné, je závist a zloba lidí, kteří se snaží naše manželství zkazit a velmi neurvale je hodnotí. Když se o nás objeví nějaký článek na internetu, v diskuzi pod ním bude zaručeně několik odporných vyjádření k našemu manželství a věku. Nechápu, co je lidem do toho. Navíc se jako srabi skrývají za anonymitu.

Trápí vás to?

Už jsem otrlejší, není to téma, kterým bych se nějak zásadně zaobíral. Manželka mi říká, ať to nečtu, ale když se občas podívám na diskuze pod články o kolezích, je to velmi podobné.

Svým ženám jste prý vždycky říkal, že je pro Vás na prvním místě kytara. Pořád to platí?

Dřív jsem byl pyšný, že je kytara na prvním místě, a teď je to poprvé, co musím přiznat, že se to vyrovnalo. Dnes už neumím fungovat nejen bez kytary, ale ani bez rodiny.

Pomozte mi ten vztah ke kytaře pochopit, co je to za sílu?

Pokud neznáte nutkání a pocit, že vám něco chybí tak moc, až jste kvůli tomu nervózní, nedokážete se na nic jiného soustředit a nemáte nikde stání, nemůžete to nikdy pochopit. Je to jakási droga, závislost. Koukám třeba na televizi a najednou se cítím nesvůj a musím si jít zabrnkat. Ale podobně to má spousta muzikantů, není to nic neobvyklého.

Kdy a jak vlastně tahle láska vznikla?

Když jsem dostal ve 13 letech kytaru od učitele z houslí. Říkal mi, zkus to, i Paganini hrál na kytaru (smích). Neznal jsem akordy, ale hned jsem cítil, že kytara je kamarádka, která ke mně bytostně patří. Aniž jsem tušil, jak se to dělá, hned jsem ji naladil. Od té doby mě kytara nepustila, beru ji na dovolenou, hraju minimálně hodinu, dvě denně.

Najdou se tedy nějaké dny, kdy Vás ani nenapadne vzít kytaru do ruky?

Ale jo, jsou dny, kdy se jí ani nedotknu, třeba když jsme letěli dva dny do Austrálie (smích).

V dětství jste hrál na housle, kytara a rokenrol Vám učarovaly v teenagerovském věku. Ale jste taky autorem mnoha hitů, kdy jste tenhle svůj tvůrčí potenciál objevil?

Na housle jsem hrál od devíti let a už tehdy jsem skládal etudy, hrozně mě to bavilo. V rokenrolu jsem zkoušel skládat někdy kolem dvaceti let, ale vůbec mi to nešlo, nedokázal jsem tomu dlouho přijít na kloub. A dnes je na deskách asi 560 písniček, které jsem složil. A ještě určitě nějaká přibude.

Jak často se skládání věnujete?

Absolvoval jsem skladatelskou konzervatoř, takže jsem vlastně vyučený skladatel a věnuju se tomu prakticky nepřetržitě. Mám určité rituály, a když u sebe zrovna nemám kytaru a přijde nějaký nápad, zabroukám si ho a nahraju na malý magneťáček nebo do telefonu a pak se k němu vrátím. Taky připravuju různá cvičení pro své studenty na konzervatoři.

Začátkem letošního roku jste byli s kapelou Olympic na turné po Austrálii. Jaké bylo?

V Austrálii jsme odehráli čtyři koncerty – v Sydney, Melbourne, Perthu a Brisbane. Byly skvělé! A i když tam krajanů zase tolik není, o to byli natěšenější, protože se jim stýská po češtině. Chodili na nás i Australani, kteří byli zvědaví, jak taková východoevropská kapela může asi hrát. A většinou nám říkali, že hrajeme hezkej rokenrol.

 U protinožců jste ale nebyl poprvé, máte pro Austrálii nějakou zvláštní slabost, dostává Vás něčím?

Austrálii miluju, byl jsem tam počtvrté. Je úžasná, má nádherné scenérie, teplo a slunečné počasí, čisté moře, skvělé parky pro děti.

V čem je největší rozdíl, pokud jde o běžný způsob života lidí tady a tam?

Řekl bych, že to tam není tak hektické jako tady, mnohem větší klid. Australani neprchají jako my, chodí v klidu a žijí zdravěji. Davy lidí běhají po parcích, je to sport číslo jedna, absolutně in. Mají taky sportovní disciplíny, které se u nás vůbec neprovozují, jako například australské ragby nebo australská košíková. Jinak ale třeba vztahy mezi Melbourne a Sydney, to je něco jako Praha a Brno, navzájem se pomlouvají (smích).

 Byla s Vámi rodina? Co jste ve volném čase podnikali?

Jezdím vždycky s rodinou. V Sydney jsme bydleli v apartmánu, chodili jsme do hospůdek třeba na palačinky, na procházky, k moři na slavnou Bondi Beach, navštívili jsme zoologické zahrady, akvárium se žraloky, rezervaci s klokany, delfíní park, koupali jsme se v kráteru sopky, zkrátka všechno možné.

Po návratu do Čech jste hned naskočili do turné k 50 letům existence Olympicu, které přerušila nečekaná smrt Vašeho bubeníka Milana Peroutky. Co ovlivnilo rozhodnutí kapely pokračovat v koncertech?

Bylo to pro nás velmi těžké, ale Ferda (pozn. Milan Peroutka) by nám určitě nedovolil, abychom to zabalili. Olympic je určitý fenomén, lidi znají naše písničky a i když se nijak nepřeceňujeme, přece jen jsme nějakou práci udělali a některým lidem by Olympic asi chyběl. A mně taky. Muziku miluju a zatím si nedovedu představit moment, kdy to bude naposledy.

V kapele zůstáváte oficiálně tři – Vy, Milan Broum a Jiří Valenta. Jako host usedá za bicí na koncertech Olympicu Martin Vajgl. Jak jste se sehráli a je to dobrý parťák?

Sehráli jsme se rychle. V podstatě jsme potřebovali jen jednu zkoušku, ale myslím si, že bychom to zvládli i bez ní. Martin přišel dokonale připravený. A zatím se zdá, že to s Martinem bude fungovat výborně i do budoucna. Člověk se ale hned nepozná, chvíli to prostě trvá. Až se stane naším členem, tak to zveřejníme. Ron Wood na to čekal u Rolling Stones několik let, ale my na to tolik času nemáme.

Jak na hostujícího bubeníka reagují fanoušci Olympicu?

Výborně. Myslím, že je mezi nimi oblíbený. Chová se nenuceně a kamarádsky, a to se cení.

Kolik jste už v téhle sestavě odehráli koncertů a budete ve stejném složení pokračovat i příští rok?

Zhruba patnáct a příští rok určitě hodláme pokračovat. Natočíme nové album, které vyjde na podzim, a pak se pustíme do nového programu. Tam se uvidí, má-li v tomto složení cenu jet dál.

Bavíte se v kapele o budoucnosti Olympicu i v dalších letech?

Nijak zásadně. Jsme rádi, že fungujeme, a nechceme to zakřiknout. Jsme muzikantská kapela, potřebujeme hrát a bavit se tím. Máme opravdu mnoho fanoušků, kteří se na nás těší a dělají spoustu aktivit mimo nás. Pravidelně se scházejí a přispívají na našich stránkách, mají svá přání a my se snažíme jim je splnit. Komunita kolem kapely je fakt ohromná. Je to zodpovědnost, ale i radost. Generačně jsme neskutečně rozkročení. Za poslední měsíc se na náš facebook přihlásilo skoro deset tisíc dalších lidí, to už něco znamená. Lapidárně řečeno, budeme asi hrát tak dlouho, dokud budeme moct a dokud o nás lidi budou stát.

Kolik tak lidí chodí na vaše koncerty?

Nikdy jsem to nepočítal, jsem spokojený, když je zkrátka plný sál. Ale chodí poměrně dost lidí, i když na mladší muzikanty, jako je kapela Kryštof nebo Tomáš Klus, se určitě chodí víc. Nejsou tak okoukaní, nás už všichni viděli, vždyť koncertujeme padesát let. Ale stále se držíme na špičce, pořád se umisťujeme ve „slavíku“ do šestého místa. Člověk může stokrát tuhle anketu proklínat, ale pro kapelu nebo zpěváka je to cenný signál, dobré zrcadlo toho, jak se jim předchozí rok dařilo.

Těch slavíků jste celkem nasbírali kolik?

Máme šest zlatých, stejně jako skupina Kabát. A pak nějaké stříbrné a bronzové.

Přes 30 let žijete v domě nedaleko Jevan, čemu se doma nebo na zahradě věnujete?

Pěstuju zeleninu - hrách, ředkvičky, mrkev, ve skleníku mám salát, okurky, rajčata. Taková rajčátka ze skleníku, to je o něčem jiném než rajčata ze sámošky (smích). A jak už jsem říkal, vařím a někdy i žehlím.

Co Vás ještě baví?

Už léta chodím každou středu na tenis. A v pátek na mariáš do hospody, což je skvělá relaxace a procvičení kombinačního myšlení.

Manželka chodí s Vámi?

Nemůže, protože nemáme žádné hlídání, manželka si chůvu nepřeje, přes to nejede vlak (smích). Když je opravdu nějaká hodně zajímavá akce, přijede děti pohlídat její maminka z Valašska.

A na závěr, jaký je rozdíl mezi člověkem Petrem Jandou a jeho životními prioritami před čtyřiceti lety a dnes?

Nevím, co na to říct, snad to, že jsem strašně rád, že jsem se dožil demokracie. Za minulého režimu jsem občas vyjel na Západ a musím říct, že jsem tamním lidem strašně záviděl. Všechno. Volnost, svobodu i možnost dělat si, co chci. Byl to úplně jiný život a já jsem po svobodě moc toužil. Samozřejmě lepší tehdy bylo to, že jsem byl o čtyřicet let mladší. Ale zase tak moc jsem se od té doby nezměnil (smích).

Renata Malinová

PETR JANDA

Zpěvák, kytarista, skladatel a spoluzakladatel legendární rockové kapely Olympic Petr Janda se narodil 2. května 1942 v Praze. Hudba ho bavila od dětství, učil se na housle, zkoušel skládat etudy, v teenagerovském věku ho uchvátila kytara. V roce 1959 začínal jako kytarista v rokenrolové kapele Sputnici, později hrál ve skupině Big Beat Quintet a v roce 1963 začíná éra kapely Olympic, kde Janda působil jako sólový kytarista, zpěvák, skladatel a od druhé poloviny 60. let jako vedoucí skupiny. Během padesátileté existence prošlo Olympicem hodně známých muzikantů a zpěváků, mj. Yvonne Přenosilová, Pavel Bobek či František Ringo Čech. Letos v květnu, v roce 50. výročí vzniku Olympicu, postihla kapelu nečekaná ztráta – ve věku 49 let zemřel její dlouholetý bubeník Milan Peroutka. Olympic má na kontě řadu úspěšných alb, například Želva, Pták Rosomák

a také nezapomenutelné Jandovy hity jako Slzy tvý mámy, Dej mi víc své lásky, Jasná zpráva, Osmý den a jiné. V anketách popularity Zlatý slavík nebo Český slavík získal Olympic 6 zlatých slavíků, další stříbrné a bronzové. Frontman Olympicu Petr Janda vlastní nahrávací studio Propast a je autorem autobiografické knihy Dávno a publikace Olympic 50. Je potřetí ženatý. Jeho první žena a syn Petr podlehli rakovině, dospělá dcera Marta z prvního manželství je známou zpěvačkou. Z druhého manželství má dospělou dceru Elišku. S třetí manželkou Alicí vychovává Janda jejich čtyřletou Anežku a roční Rosálii.

inzeraty