Přihlášení
Březen 2015

Jak jsem pobyl s jaky

Pracoval jsem toho času v Ulánbátaru již půl roku jako člen zahraničního projektového týmu a začínalo nám být ve městě těsno. Bylo na čase procestovat i odlehlé kouty této zajímavé země. „Zajedeme na ryby k mým přátelům nomádům“ nabídl jednoho dne Bati, náš mongolský týmový kolega, provozující příležitostně i cestovní a rybolovnou kancelář. Z Ulánbátaru, kde tým běžně působil, to znamenalo několikadenní cestu většinou mimo asfalt a silnice, jak je známe z Evropy. Cestování po Mongolsku se navíc počítá ve dnech, nikoliv v hodinách, jak jsme zvyklí zde v Evropě. Takže nám ten výlet zabral celý týden.

Jak jsem pobyl s jaky

Je krásné slunečné ráno se sytě modrou oblohou nad hlavou, za sebou máme dva dny jízdy z Ulánbátaru a v posledním postupovém táboře nás Bati budí s radostnou zprávou. „Do večera jsme mezi jaky u nomádů“. Silně jsem ho podezříval, že se těší zejména na to, jak si na divoké řece zarybaří. Vyrážíme z kempu, po chvilce se vyhoupneme z louky na asfaltku a Bati se pohodlněji usadí za volantem. „Teď to máme padesát kilometrů rovně a potom trošku vlevo“ poznamená s úsměvem, při pohledu na linku centrální dálnice ajmagu Ovorkhangay, která zcela prázdná mizící na nekonečném obzoru. Ajmag je místní označení pro nejvyšší správní jednotku země, něco jako náš kraj, avšak velikosti obvykle celého Česka. Zjednodušeně řečeno budeme hledat konkrétní tři jurty někde v horách a pláních cca čtyři stovky kilometrů na západ od Ulánbátaru. Tam nás k večeru čeká Masgut, Oyuna a další členové rozvětvené rodiny kočovných nomádů. Na cestu jsme vybaveni odolným vozidlem a hlavně za všech okolností optimistickým mongolským kolegou.

 

Je zajímavé, jak málo kartografických údajů stačí Mongolům, aby na území velikosti Jihočeského kraje našli bez jediného ukazatele (a samozřejmě bez navigace), to správné údolí, tu správnou odbočku, ty tři správné jurty. Vraťme se však k cestě. Po více než stovce kilometrů po asfaltu nejrůznější kvality náhle odbočujeme do vyjetých kolejí v trávě. „Čeká nás tak šedesát kilometrů jízdy po louce“ prohlásí Bati a vjíždíme do širokého údolí. V trávě vyjeté koleje se míhají, kříží, přeskupují, mizí a za kopcem se znovu náhle nové objevují. Žádné kolejové triky, zdá se, nejsou však dost složité na to, aby zmátly Batiho, který se stále neochvějně drží té správné. Doufejme.

 

Jen v jednu chvíli se zdá, že řidič přeci jen znejistěl. Koleje náhle mizí zcela a za první zatáčkou se ukazuje pravý důvod. S kolejemi mizí i kus krajiny, dál to prostě nejde a musíme půl kilometru couvat. Před několika měsíci se údolím prohnala povodeň, řeka si našla nové koryto a my jsme zřejmě mezi prvními, kdo tudy od té doby projíždí. Zpráva o stavu údolí se ještě nestačila mezi mongolskými řidiči rozkřiknout. Chtělo by to asi zavést mongolskou „Zelenou vlnu“. Má to jen jeden technický problém. Již dávno jsme opustili všechny signály telefonních, rozhlasových a televizních vysílačů. Tady se informace šíří již jen ústním podáním. Možná i proto se náhodná setkání s jinými pocestnými často mění v delší obřad.

 

Po třech hodinách travnaté jízdy, křižování údolí, brodění vodních toků různé šíře a hloubky a kličkování mezi skalisky se hřebeny hor po stranách údolí začínají konečně přibližovat. Vrcholky již nejsou v dalekém modrém oparu. Konečně je na nich možné rozeznat jednotlivá skaliska a stromy. Odpoledne pomalu přechází k večeru, sluce se blíží k obrysu okolních hor. „Jsme na místě“, hlásí Bati a za poslední zákrutou se v dáli objevuje několik malých bílých teček. Trvá to ještě čtvrt hodiny jízdy, než se z teček stanou jurty našich dnešních hostitelů. Mohutná terénní Toyota zastavuje. Ani si nestačíme vychutnat příjemný pocit klidné půdy pod nohama a obklopuje nás místní drobotina následována našimi hostiteli. Uvítání je jako všude v Mongolsku velmi srdečné a neobejde se bez ochutnávky místního kumysu, aaruulu a čaje. Masgut, pán jurty a zjevně výkonný stařešina rodiny, zakvedlá dřevěnou měchačkou v kozím vaku visícím hned vedle dveří do jurty a v mžiku je nalit čerstvý kumys. Tak vzhůru k mléčně alkoholovému opojení.

 

Mám za sebou již půlroční pobyt v Mongolsku a tyto místní speciality jsem již jedl a pil mnohokrát, nicméně každá oblast a rodina připravuje vše dle svých tradičních postupů. Chutě a pro našince i případné zažívací komplikace se mohou jurta od jurty výrazně lišit. Zde je vše naštěstí v pořádku. Přesto raději další porci kumysu s díky odmítám. Abych ukázal dobré vychování, zobnu ještě několik kousků aaruulu, sušeného tvarohu chuti mírně nakyslé.

 

No a zbývá čaj, tedy přesněji mongolský čaj. Což je tekutina smetanově bílá až našedlá, více či méně slaná s masnými oky různého původu na povrchu. V každém případě se však čaj nabízí hodně horký ať je okolní teplota jakákoliv. Masná oka jsou původu živočišného a podle zdroje tuku je tekutina cítit. Někdy je cítit beranem natolik, že je pro cizince nepoživatelná. Bati nás předem informoval, že naši hostitelé tu a tam ubytovávají cizince a tak berou trochu ohledy na jejich jinak nastavené chuťové a zejména čichové buňky. Čaj proto hodnotím jako výborný a k radosti hospodyně Oyuny žádám ještě jednu misku.

 

Uvítací obřad je u konce a přemisťujeme naše zavazadla do přidělené jurty. Rychle odhazujeme zavazadla a vybíháme ven, abychom si ještě stihli projít alespoň blízké okolí. Teprve nyní si uvědomujeme nádheru tohoto kousku hor. Údolí se již na obzoru uzavírá do hradby kopců. Louka dostává zlatý nádech zapadajícího slunce. Pár metrů od jurty hbitě ubíhá malá říčka a na stráních svítí jasně zelenou barvou pokřivené staleté modříny. Za jurtami zatím prázdné ohrady pro dobytčata. Jdeme proti proudu říčky, až nám jurty zmizí za modřínovým lesíkem a vychutnáváme si téměř kýčovitou scenérii dokreslovanou hlasitým křikem rodiny orlů právě vyvádějící mladé zjevně k prvním leteckým pokusům. Co na nás však intenzivně doléhá je pocit nedotčenosti, rozlehlosti, osamocenosti. Je jisté, že dolů po proudu říčky jsou další jurty nejdříve po dvaceti kilometrech. A je téměř jisté, že sousední údolí a možná i to další jsou také liduprázdné. Vědomí toho, že můžete jet krajinou celý den desítky kilometrů, aniž narazíte na jiného člověka je na jednu stranu osvobozující na stranu druhou mírně zneklidňující.

 

Po hodině se vracíme zpět k jurtám a změna je patrná na první pohled i poslech. Tábořiště je plné života, v okolí ohrad dovádí stádo koz a ovcí. U ohrady čeká šest dětí připravených na svou každovečerní práci. Konečně se majestátně z celodenní pastvy blíží i stádo jaků. Děti vybíhají, chytají jednotlivá malá telata a přivazují je u ohrady. Nastává čas dojení. Oyuna s ostatními ženami si přinášejí sedačky a džbery a přisedají k jednotlivým kravám. Ty stojí v poklidu, neuvázané a očekávající každodenní večerná rituál. Jak tak procházím mezi jaky, náhle jsem si uvědomil, že je zde něco rušivého, trochu nepatřičného, co jsem při prvním pohledu nezaznamenal. „A mám to … holínky!“. Před nedávnem skončila olympiáda v Londýně, kde naše výprava oslnila holínkami. A ve stejných, tedy až na barevné ladění, si vyrazila Oyuna na večerní práce. Holínky k hospodářství patří víc než na olympiádu, o tom není pochyb. Spíš překvapila rychlost, s jakou se evropská móda za několika měsíců dostala do místních hor, den jízdy od posledního městečka a tři dny jízdy od Ulánbátaru.

 

Domestikovaní jaci jsou krásná a mohutná zvířata. Přestože jsou výrazně menší než jejich divocí předci, vzbuzují respekt. Jsou však naštěstí velmi klidná a tak je neruší ani blízká přítomnost fotografa pobíhajícího a panáčkujícího kolem nich. S jaky jsem se potkal v Mongolsku později ještě mnohokrát, nikdy jsem jim však nebyl tak blízko jako dnes. „Jen to světlo, kdyby ho bylo více“, litoval jsem. Večer již byl skutečně za humny a jinak úžasná světelná atmosféra poněkud komplikovala činnost mé kameře.    

 

Po půlhodince je hotovo a děti, posedávající mezitím na ohradě, se opět rozbíhají k telatům a odvádějí je ke kravám dopít nevydojené mléko. Je to pro nezasvěceného velká podívaná. Děti často ještě předškolního věku se nebojácně vrhají k telatům a snaží se je dopravit k té správné krávě. Telata by nejspíš našla svoje mámy sama, ale jistota je jistota. A hlavně se tak děti od mala učí přiložit ruku k dílu. Malá pětiletá Tumen si nás oblíbila a nutně nám musela předvést své jačí telátko. Chvíli s ním nebojácně zápasila. Nakonec se to podařilo a zápasnickým chvatem přiměla mládě k pohybu.

 

Ženy odnášejí jačí mléko k jurtám a zřejmě skončí jako nová várka výborného jogurtu. Oyuna nám ještě nabízí čerstvé jačí mléko k ochutnání. Mléko je velmi tučné a nechce se nám testovat otužilost našeho zažívacího traktu. Raději žádám Batiho, aby Oyuně zdvořile přeložil, že bych ochutnal velice rád, ale mám nějakou alergii na čerstvé mléko.

 Večerní práce jsou u konce, jačí telata, ovce i kozy jsou po krmení zahnány do vysoké ohrady. Pastevci se nenechávají ukolébat romantickou krásou letní přírody tak jako my. Vědí, že s nocí přicházejí vlci, lišky a medvědi. „Jedu na ryby, za hodinu se vrátím“ prohlásí náhle Bati a ponechá nás starostlivé péči Oyuny. Ostatně, dnes nás čeká již jen večeře a chvilka večerní hygieny na břehu zurčící říčky.

 Jak se dalo čekat, vášnivého rybáře Batiho jsme se ani po dvou hodinách nedočkali. Až ráno se pochlubil čtyřmi krásnými dravými rybami. Být to v Evropě, tak jsem ho podezříval z návštěvy nějakých rybích sádek. Tady je ale určitě musel ulovit sám, na nejbližší tržiště to bylo den cesty. Nezbývá, než úlovek řádně pochválit a vyslechnout popis několika dramatických rybářských situací. Posnídat, zabalit, naložit a vydáváme se na několikadenní cestu zpět. Nechce se věřit, že toto místo zanedlouho opustí i rodina pastevců. Zabalí jurty se vším skromným vybavením a na zimu se přemístí hlouběji a výše do hor, kde budou jejich stáda více chráněna před mrazivými vánicemi a hladovými vlky. Příští jaro vyrazí zpět dolů do širokých údolí na zelené pastviny. Bude to však zcela jistě jiné údolí. Sem se opět vrátí až za několik let.

Milan Štolba

 

Autor poznal Mongolsko detailně během svého dvouletého působení v pozici experta pro využívání multimedií a internetu ve výuce v rámci mezinárodního projektu rozvoje mongolského školství. Je designérem multimediálních kurzů a interaktivních firemních prezentací a profesionálním fotografem.

www.photostolba.cz

inzeraty