Přihlášení
Září 2014

Bára Hrzánová - Čím dál šťastnější a svobodnější

Bára Hrzánová - Čím dál šťastnější a svobodnější

I když by sama herečka Barbora Hrzánová nejspíš slovo priority nepoužila, má v nich jasno. Být spokojená sama se sebou, mít kolem sebe lidi, kteří se mají rádi, rozdávat, co je navíc, a nenechat se válcovat honbou za takzvanými životními jistotami. A samozřejmě mít a ctít osobní svobodu, kolem které se ostatně točí hodně odpovědí v našem rozhovoru.

Paní Hrzánová, v dubnu Vám bylo padesát, vnímáte nějaké změny duševních pochodů?

Jsem stále roztržitější, takže už se o mě stará nejen manžel, ale i syn (smích). Protože maminku mají sice fajn, ale je trošku šílená (smích). Takže na mě dávají pozor a třeba na přechodu mě převádějí (smích). Zaplať pánbůh, práce spíš přibývá, tak obzvlášť na konci sezóny je už potřeba se o mě starat.

Co je pro Vás na přibývajícím věku fajn?

Spoustu problémů, kterými se někteří lidé trápí, jsem vytěsnila. Hodně věcí je mi úplně jedno, nezaobírám se jimi a neřeším je. Například co mám na sobě, jak vypadám a jestli se chovám vhodně, nebo ne. Takže musím říct, že čím jsem starší, tím jsem svobodnější.

Síly Vám neubývají?

To víte, že jo, samozřejmě už nezvládnu totéž, co dřív. Třeba už nemůžu spát dvě hodiny a vedle toho neustále fungovat na plný výkon. Ale zase jsem se naučila svými silami lépe šetřit. A tím, že léta cvičím jógu, se pořád udržuju v kondici. A taky jsem k sobě hodnější, než jsem bývala.

Sama říkáte, že jóga Vám pomáhá zvládat Vaši impulsivní a cholerickou povahu. Jak vypadá cholerická Bára Hrzánová?

Strašně, to bych vám fakt nepřála (smích). Jsem narozená ve znamení Býka z klasického a zároveň Draka z čínského horoskopu, kde je energie a síly hodně, takže někdy to u mě vypadá jako výbuch sopky Etny (smích). Ale už je to mnohem lepší. Dřív jsem se klidně pustila do křížku s cizím dvoumetrovým chlapem, který se nechoval podle mých představ. Bývala jsem takový ochránce, který nemá problém se někoho zastat a třeba se i poprat. Tohle umím, ale už to nedělám.

Celkem razantní jste i v pracovních vztazích, s některými kolegy prý ze zásady nehrajete.

Při práci mám ráda klid, pohodu a přátelské vztahy. A protože jsem na volné noze, mám tu výhodu, že nemusím být s lidmi, se kterými být nechci. Proč se trápit s někým, s kým vám to neklape, kdo vás vlastně nezajímá nebo dokonce obtěžuje? S člověkem, jehož přítomnost úplně změní atmosféru ve vašem okolí? Stojí to úplně zbytečně strašně moc sil. A všichni jsme přece na světě na velmi krátkou dobu.

Nikdo Vám tenhle postoj takzvaně neomlátil o hlavu?

Ne, vždyť jde o otázku osobní svobody. Herci spolu musí trávit spoustu času, při zkoušení inscenace, při samotných představeních, na zájezdech v jednom autě. Musí spolu na jevišti partneřit, a to všechno je vyčerpávající. Když si představíte, že z celého týdne strávíte místo se svou rodinou víc času s lidmi, se kterými nechcete být a s nimiž je vám nedobře, stojí to přece za uvážení. A jelikož nemám angažmá a jsem tedy v naprosto luxusní a nadstandardní situaci, tak když mi někdo nabídne práci, spíš mě zajímá, s jakými lidmi se při ní potkám, než to, co konkrétně budu hrát.

Na volné noze jste zhruba 15 let. Nechybí Vám životní jistoty, o kterých se dnes tolik mluví?

Jediná životní jistota, kterou všichni máme, je smrt, to je jediné, na co se můžeme spolehnout (smích). Takže co bych si dělala starosti s nějakými jistotami, pánbůh se o mě nějak postará.

Jak se vůbec bez stálého angažmá dostáváte k rolím?

S manželem (herec Radek Holub) jsme na volné noze od roku 1999, kdy byly našemu synovi dva roky. Když jsme tehdy oba angažmá opustili, ani jeden z nás neměl žádné představení na dohrávání, nic. U Radka se ale dalo čekat, že role dostane, protože pro chlapy je na divadle přece jen víc rolí než pro holky. No a já jsem se předběžně domluvila s ředitelem pražské zoologické zahrady Petrem Fejkem, že bych u nich mohla pracovat. Třeba krmit zvířata, se kterými mám velmi dobré vztahy. Bylo mi jedno, jestli budu u hadů, pavouků, pelikánů nebo u slonů. Říkala jsem si, že nakrmím, poklidím a budu na vzduchu. Zkrátka měla jsem jasnou představu a v momentě, kdy jsem se takhle osvobodila od strachu, z čeho budeme platit činži, plíny a podobné věci, tak jsme s manželem dostali nabídku na hru pro dva lidi Frankie a Johny ve svitu luny. V životě to tak bývá, když si řeknete, ono to nějak dopadne, když přestanete mít strach z toho, co by bylo kdyby. Od té doby mi byly všechny role nabídnuty. Nemusela jsem nikam chodit, klepat, leštit kliky a říkat si
o ně. Krásně to vyšlo, dokonce to vypadá tak, že na příští sezónu nemůžu přibírat žádné další zkoušení, protože bych všechna představení nestihla během měsíce odehrát.

Ale osvobodit se od toho strachu a říct si, že to nějak dopadne, není zrovna jednoduché.

Myslím si, že pokud člověk úplně nepotlačí pud sebezáchovy různými strachy o sociální jistoty a podobnými hloupostmi, tak moc dobře uvnitř ve své duši ví, že někde nemá být, že to pro něj opravdu není dobré, že ho to ubíjí a oslabuje. Když takové svazky bez lásky prodlužujete, můžete z toho i onemocnět. A já mám prostě ráda divadlo, které je společenstvím silných, svobodných individualit, lidí, kteří se spolu umí domluvit. Samozřejmě musí tam být důvěra v to, že vás v tom divadelním souboru mají rádi i se všemi vašimi chybami a nedostatky. Ale když tohle vyvane nebo chybí, je lepší takové společenství opustit.

V šestadvaceti letech jste natočila Requiem pro panenku, jednu z Vašich prvních velkých filmových rolí. Teď se ale ve filmech, natož v televizních seriálech moc neobjevujete. Je to Vaše volba?

Částečně ano, protože nechodím na castingy a plánovitě se nekamarádím s lidmi, kteří by mi mohli dát nějakou filmovou roli. Vlastně musím přiznat, že u filmu mě to zase až tak moc nebaví. Jsem šťastná v divadle, baví mě tajemství mezi jevištěm a hledištěm, když publikum tvoří druhou půlku energie a díky tomu je každé představení úplně jiné. Vždycky jsem zvědavá, jací lidé přijdou, jak s nimi půjde pracovat, aby z divadla odešli spokojení a každý si odnesl to, co si odnést chtěl a za co si zaplatil. Jednoduše řečeno baví mě práce s energií mezi hercem a publikem.

Práce u filmu je asi náročnější na čas, je i tohle důvod, proč ho nevyhledáváte?

To je samozřejmě zásadní věc, protože čím jsem starší, tím jsem háklivější na to, že někdo operuje s mým časem. Takže když už něco točím, stojí mě hodně sil, abych zůstávala v klidu, míru a pokoji (smích). Natáčení je totiž hlavně čekání, čekání a čekání… A když už konečně přijde čas vašeho hraní, máte ve finále u spousty projektů pocit, že herec je to poslední, co je důležité. U filmu navíc nemůžu jako v divadle sama představení kočírovat a utvářet svou energií, tam jsem v rukách cizích lidí, a to mi taky nedělá dobře.

Vraťme se tedy k divadlu. V červnu měla premiéru hra Každý den, šťastný den!, kde hrajete ženu, která do unaveného manželství přivede svůj nový idol. Je to opravdu komedie?

Je to dokonce velice vtipná, lehká a zároveň chytrá komedie. S velmi osobitým humorem, rozhodně nejde o žádnou psychologickou sondu do současné unavené rodiny. Jako správná konverzační komedie je krátká, trvá dvě hodiny i s pauzou,
a taky přehledná, protože v ní vystupují pouze čtyři osoby. Je fajn, že se při představeních smějí dámy i pánové, což jen dokazuje, že hra není feministická ani naopak o tom, jak chlapi vítězí nad hloupými ženami. Zkrátka komedie pro každého. Podle mě si mnozí diváci na konci i oddechnou, když vidí, že je to někde ještě bláznivější než u nich doma (smích).

Co je ta Vaše postava vůbec za ženskou?

Hraju takovou akurátní překladatelku z francouzštiny, která si ze služební cesty přiveze domů chlapíka, se kterým sice ještě nic neměla, ale duševně spolu souzní. A rozhodne se přesvědčit svého hodného manžela, že jim bude společně fajn, že budou cestovat, kluci budou mít dva táty a bude to nádherné. Pochopitelně se to trošku vymkne, ale dopadne to dobře, rodina zůstane pohromadě bez toho chlapíka.

V nevšedních rolích se evidentně vyžíváte. Hrála jste taky kozu, sýkorku koňadru, pulce …

Zvířátka a různé pohádkové bytosti představují moji práci před mikrofonem, tedy rozhlasové pohádky nebo načítání knížek pro děti. Dělám to moc ráda, je to velká svoboda a velká fantazie, člověk si může hrát. Kdo by vám taky vnucoval psychologické procesy kozy nebo pulce, který se změní v žábu (smích). Víte, mě na divadle kromě děkovaček, které mám nejradši, baví to, že člověk duševně nestárne. A dokonce i ta stařecká infantilita a senilita se maskuje dětským pohledem na svět (smích).

Vyrůstala jste v hereckém prostředí u rodičů maminky v Českých Budějovicích. Holka od divadla a z neúplné rodiny to asi před pár desítkami let neměla úplně jednoduché.

Bylo to stejné, jako když hraju Helenku Součkovou ve hře Hrdý Budžes. Vlastně jsem měla podobné dětství jako její autorka Irena Dousková, takže autobiografické problémy její Helenky v Hrdém Budžesovi, to je moje dětství v Českých Budějovicích. Jenom s tělocvikem ve škole jsem neměla takový problém jako Helenka, ten jsem měla dobrý. Možná i proto je Budžes tak navštěvovaný a přijímaný, protože můj osobní vklad je větší, než kdybych hrála třeba Marilyn Monroe.

Takže to bylo obtížné i ve škole?

Narážela jsem neustále, pořád jsem měla problémy. Říkali mi třeba, ty komediantko, tobě tak budeme věřit… Ale měla jsem kolem sebe tak silnou rodinu, že mi spousta věcí došla až v dospělosti. Například situace, kdy babička po třídní schůzce vyprávěla, jak jí soudružka učitelka říkala o své smůle, že učí buď cikány, nebo herecké děti. Tehdy jsem kamarádila s budějovickými cikány, měli jsme se rádi, takže jsem vůbec nechápala, co je na tom divného. A navíc jsem vyrůstala v tak láskyplném prostředí, že jsem se v dětství bláhově domnívala, že jsme smetánka společnosti (smích). Babička s dědou byli ohromní, máma i táta skvělí. Byla jsem obklopená takovou láskou a porozuměním, že by mě ani nenapadlo myslet si, že ty krásné lidi kolem mě může někdo vidět jinak.

Vztah k cikánům Vám zůstal, dodnes vystupujete s romskými kapelami. S kým aktuálně?

Mám tu čest občas zpívat s Máriem Bihárim a jeho kapelou Bachtale Apsa, dokonce jsem s nimi i na jedné jejich desce. A naopak když koncertujeme s mou kapelou Condurango a Mário Bihári může, tak jede s námi a máme společný koncert. Taky spolu a ještě s Janou Bouškovou hrajeme ve Viole cikánské představení Šunen Romale (Poslyšte Romové), v němž představujeme cikánské povídky, pohádky i poezii.

Souvisí název Vaší kapely Condurango se stejnojmenným bylinným vínem na žaludeční potíže?

Ano, jmenuje se podle něj. Kapela vznikla ještě na divadelní fakultě, někdy kolem roku 1984. Tehdy jsme bývali taková folková kapela, ale pořád jsme neměli název. Až přišla moje maminka s nápadem, že Condurango, které pijeme, zní hezky a melodicky (smích).

V Condurangu teď hraje i Váš sedmnáctiletý syn Antonín, dostala kapela nový náboj?

Kapela určitě poskočila k dalšímu životu. Kromě syna, který hraje na housle a basovou kytaru, s námi hraje na bicí a perkuse taky jeho kamarád a spolužák z gymnázia Matyáš Mejzr. Oba dva jsou moc dobří muzikanti a kapela pochopitelně energií jejich sedmnácti let ožila. Moc nás to společné hraní baví. Nahráli jsme studiovou desku, asi tak dvakrát do měsíce koncertujeme. Nabídek na vystoupení je hodně, ale já nestíhám, nemám prostě volná okýnka.

Vy v kapele nejen zpíváte, ale taky skládáte písničky. Jak Vás napadají?

Nejsem žádný muzikant, ale herečka a u písniček mě většinou napadne současně melodie i text. Nejraději skládám na chalupě a nejčastěji to na mě přichází při našich šedesáti, sedmdesátikilometrových túrách na kolech, když jsem nejvíc vyčerpaná (smích). Jezdit v létě s manželem na kolech po lesích, to mě moc baví.

Umíte si užít každý den?

Když člověk nezaznamená každý den jeden opravdový zázrak, tak je něco špatně a měl by se nad sebou zamyslet.

Ale jak na to?

Cesty jsou různé, protože každý z nás je jiný a taky jsme každý odjinud přišli. Nemám žádný recept, jen si myslím, že se lidi bohužel vzájemně málo poslouchají a sami sobě málo naslouchají. A když nenasloucháte sobě, těžko nasloucháte ostatním. A pak se zabýváte takovými věcmi, jako jsou sociální jistoty, úspory, pojištění, karty, stravenky… Přitom podle mě stačí si ráno uvědomit, že jste se probudila ve vlastní posteli, máte peřinu, teče vám voda, kterou můžete pít přímo z kohoutku, že na vás neprší a dokonce vás má ještě někdo rád. Takže o ten zbytek už se pak můžete klidně rozdělit.

Renata Malinová


BÁRA HRZÁNOVÁ

Herečka a zpěvačka Barbora Hrzánová se narodila 22. dubna 1964 v Českých Budějovicích, kde také vyrůstala. Po absolvování pražské DAMU nastoupila do angažmá v Národním divadle, odkud v roce 1993 přešla do Divadla Na zábradlí. Od roku 1999 je bez stálého angažmá. V roce 1994 obdržela Cenu Alfreda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon v Čechovově Rackovi. Úspěšné byly i inscenace Hello Dolly a Polská krev, v nichž hrála deset let s Janem Hrušínským. V roce 2003 získala Cenu Thálie za ztvárnění postavy Helenky Součkové v příbramské inscenaci Hrdý Budžes. V současné době účinkuje ve výrazných rolích na scéně pražského Divadla Na Jezerce. Vedle divadla zaujala i ve filmech. První velkou rolí byla v roce 1991 postava mentálně postižené Johanky ve filmu Requiem pro panenku, za kterou byla oceněna na filmovém festivalu v Torontu. Byla také dvakrát nominovaná na cenu Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli - ve filmech Díky za každé nové ráno z roku 1994 a Spiklenci slasti z roku 1996. S manželem Radkem Holubem ztvárnili ústřední dvojici v komedii Zdeňka Tyce Už, dále hrála například v pohádce Čert ví proč či v psychologickém filmu Hezké chvilky bez záruky. Je také respektovanou rozhlasovou interpretkou. Léta zpívá se skupinou Condurango, pro niž skládá i repertoár. Je dcerou Věry Hrzánové (rozené Šmídové) a herce Jiřího Hrzána. Dvacet let je vdaná za herce Radka Holuba. Mají syna Antonína (17).

Další články z rubriky Rozhovor:

Ani spolu, ani bez sebe

KGM slaví 20 let úspěšné práce

Na zkušenou do světa s YFU

Rozhovor se skupinou Čechomor

Jaké mám hobby? Přece život...

Tanec zintenzivní vnímání života

František Nedvěd - Nejlepší relax po koncertech je pro mě rybaření

Jak se vaří kuchařka

Jaroslava Kretschmerová: Nemůžeme pořád jenom pracovat

Mezikulturní zážitek bez cestování?

Jak se žije ve světě bedýnek

Marcela Březinová stále stejná...vždycky jiná, rebelující fatalistka

Český Travolta brzdí emoce

Jak se žije (s) květinami

inzeraty